Výzva pro maminky a tatínky, kterým odešlo také jejich miminko rovnou do nebe

Když jsem přišla z porodnice "s prázdnou" domů, snažila jsem se vymyslet, co teď. Nevěděla jsem, co dělat v tu chvíli, ani co mě čeká. Proto jsem se rozhodla sepsat svou zkušenost a zveřejnit na tomhle blogu, aby mohla moje zkušenost pomoci někomu, kdo třeba zrovna neví, co dělat...
Nicméně rozhodně nejsem sama, koho něco takového potkalo. Pokud byste i Vy byli ochotní se o svou zkušenost podělit, budu ráda, pokud mi svůj příběh pošlete a já ho tu ráda zveřejním. Pokud budete chtít, samozřejmě zachovám Vaši anonymitu.
Pokud byste se na sepsání z jakéhokoli důvodu necítili, ráda si Vás vyslechnu a sepíšu Váš příběh sama - s Vaším souhlasem.


Děkuji za Vaši pomoc

Začátek - představení

S manželem Petrem jsme se vzali v červenci 2009 po skoro tříleté známosti. Měl už dvě děti z předchozího manželství, se kterými společně trávíme nám vyhrazené víkendy. Od začátku mě velmi přitahovala jeho stránka – otce a těšila jsem se, až založíme společnou rodinu. Čekali jsme, až nastane co nejvhodnější doba a až děti dospějí, aby mohly přijmout náš přírůstek… A tak jsme si nastavili termín, až manželův mladší syn nastoupí do školy.

Pak jsme vybírali co nejlepší datum početí. Chtěli jsme, abychom co nejdřív mohli začít jezdit s kočárkem a trávit čas s miminkem venku – nakonec vyhrál porod v únoru, měli jsme se tedy snažit o miminko v květnu. Nicméně jak jsme začali o miminku mluvit a plánovat, přestali jsme se tolik hlídat a tak naše Madlenka byla počata už v březnu 2010. Z pozitivního těhotenského testu jsem byla hodně překvapená, ale moc jsem se začala těšit. Hltala jsem všechny informace, kupovala si časopisy, nechala si posílat na e-mail týdenní informace o tom, jak miminko v bříšku roste a co se děje za změny s mým tělem.

Celé těhotenství probíhalo v podstatě bez problémů – bylo mi dobře, užívala jsem si rostoucí bříško, dál jsem chodila do práce. Doma jsme všechno nachystali, podědili jsme spoustu věcí po mé sestře a jejích dvou dětech, takže výbava byla téměř kompletní. Na ultrazvukových vyšetřeních jsme se snažili zjistit, jestli čekáme holčičku nebo kluka, ale ve chvíli, kdy paní doktorka zaostřila na příslušná místa, miminko hodilo nožičkama. Takže na otázky známých „co čekáme“ jsme odpovídali, že čekáme velmi mrštné miminko. Ze začátku jsme sázeli na kluka, postupem času ale bylo větší pravděpodobnost, že máme v bříšku holčičku, pro kterou jsme vybrali jméno Madlenka.

Jako prvorodička jsme nechtěla nic zanedbat a tak jsem pečlivě studovala, chodila na cvičení těhotenské jógy a harmonizace, zjišťovala nejlepší plenkové systémy a snažila se uvázat plyšového medvěda v nosícím šátku na svoje stále kulatější bříško, abych se naučila úvazy s dostatečným předstihem. Samozřejmě, že jsem nevynechala ani předporodní kurzy, nakoupila si tzv. porodní čaj a zašla ke svému homeopatovi pro „kuličky“ s sebou do porodnice. Měla jsem pocit, že to na mě přijde před termínem a tak od 35. týdne už u nás v ložnici stála postýlka, vyprané a vyžehlené oblečení bylo srovnané v komodě a já si plánovala, kdy asi porodím.

Na posledním velkém vyšetření – ve 30. týdnu mě pan doktor na ultrazvuku docela vyděsil – nejdřív dlouho nic neříkal a sledoval obrazovku a pak mi vysvětlil, že se mu nelíbí poloha placenty. Je prý příliš dole a částečně přesahuje přes branku. Mám to tedy určitě nahlásit v porodnici a tam už se rozhodnou, jestli budu muset rodit císařským řezem, nebo jestli si troufnou na přirozený porod. Byla jsem strašně vyděšená. Ptala jsem se, co mám dělat nebo na co si dát pozor – prý bych se už měla spíš šetřit, hlavně dát pozor na jakékoli krvácení – v tom případě jet okamžitě rovnou do porodnice. A taky nám nedoporučil pohlavní styk.

Vyrazila jsem s pláčem z ordinace zpátky do práce. Původně jsem nahlásila odchod na mateřskou až na půlku října a teď byl konec září, ale naštěstí mi zbývala ještě dovolená a tak jsem mohla rovnou zůstat doma. V práci jsem své nástupkyni předala to nejdůležitější, se všemi se rozloučila a druhý den už do práce nešla. Naštěstí se ke mně chovali moc vstřícně a ještě mě utěšovali, že bude všechno v pořádku.

Tak jsem zůstala doma a na 35. Týden jsem vyrazila na první kontrolu do porodnice. Tam mě vyděsili ještě víc – po pročtení mé průkazky mi pan doktor na ambulanci napůl žertem řekl, že mě domů nepustí, že mě musí hospitalizovat, jinak bych mu někde na ulici mohla vykrvácet a jeho by zavřeli, což bychom ani jeden z nás jistě nechtěli. Nicméně měl jen tu zprávu v těhotenské průkazce a vnitřně mě vyšetřit raději nechtěl, aby to náhodou nespustil a tak mě poslal na ultrazvuk. Tam ale nastal neskutečný šok. Placenta přiléhá na zadní stěnu, všechno je v pořádku, rodit budu moct přirozeně – prostě všechno je v naprostém pořádku. Vítězně jsem nesla zprávu panu doktorovi a ten mě tedy pustil domů, další kontrola měla být za týden. Strašně se mi ulevilo. V hlavě už mi běžely myšlenky, že u sebe nemám nic na pobyt v nemocnici, navíc máme doma psa a kočku a manžel zrovna odjel na služební cestu a kdo se o ně postará…

Každopádně jsem se s pocitem naprostého uvolnění a štěstí vydala domů. Jak už bylo zvykem, cestou jsem naší Madlence povídala, hladila ji a zpívala. Prostě jsme si to spolu užívaly.

V následujícím týdnu manžel zase odjel na služební cestu do Německa. V úterý v deset večer vyrazil a já si šla lehnout. Ve tři hodiny ráno mě ale vzbudily silné bolesti. Tak je to tady, říkala jsem si. Po předporodních kurzech jsem se snažila bolesti rozdýchat s tím, že se už blíží porod. Znělo mi v hlavě, že nemá smysl jezdit do porodnice, pokud jsou intervaly mezi kontrakcemi delší než pět minut. Ale já žádné přestávky neměla – byla to jedna velká neustávající bolest v kříži a v celém břiše. Co teď? Psala jsem manželovi, že už asi budu rodit, ten mě utěšoval, ať ještě počkám. Chtěl být u porodu a já ještě pořád měla víc než tři týdny do termínu.

Zkoušela jsem všemožně bolest zmírnit – prodýchávání, horká vana, skákání na míči, hledání úlevových pozic… Ale rozhodně se to nelepšilo. Jen jsem průběžně běhala na toaletu – střídavě jsem zvracela a měla průjem. Ještě jsem se radovala, jak se tělo čistí, že se určitě připravuje na přicházející porod. Každou chvíli mi určitě praskne voda a začnou pravé kontrakce, říkala jsem si.

Nicméně sama doma už jsem se bála být, ale nechtěla jsem nikoho budit. Počkala jsem na sedmou hodinu ranní a zavolala mamce, jestli by za mnou mohla přijet. Bydlí sice třicet kilometrů od nás, ale vydala se na vlak, aby co nejdřív přijela. Dorazila před devátou a u mě nebylo nic nového – jen šest hodin bolestí za mnou.  V jedenáct hodin jsme se vydaly do nemocnice – táta měl zrovna hodinovou pauzu v práci, tak nás tam hodil – do porodnice to ode nás bylo sotva deset minut autem, i tak pro mě ta cesta byla nesmírně bolestivá.

Protože jsem měla jít den na to na poradnu, řekla jsem si, že tam prostě přijdu o den dřív, ať se na mě raději podívají. Nemohla jsem ani sedět, ani stát. Jediná poloha, ve které se bolesti daly snést byla ve dřepu před židlí. Maminka se snažila, aby mě vzali co nejdřív, tak po asi čtvrt hodině po příchodu mě vzali do ordinace – obvyklé měření tlaku atd. Podle mého popisu bolestí sestřička usoudila, že by to mohl být „slepák“. To jsem se radovala – otevřou mě a najednou vyndají slepák i miminko…

Na otázku zda cítím pohyby miminka jsem měla zápornou odpověď, ale přičítala jsem to tomu, že mě bolesti paralyzují natolik, že prostě nic jiného nejsem schopná vnímat. Podle toho se pan doktor na ambulanci rozhodl mě raději hospitalizovat, nicméně to se snadněji řeklo, než dělalo. Nedostatek lůžek je bohužel velmi nepříjemný problém, zvlášť když Vás potká ve chvíli, kdy postel opravdu potřebujete. Jediné místo v tu chvíli byl uvolněný porodní box na sále. Tak jsem pěšky došla na porodní sál.

Tam jsme zase čekaly… Ještě že se mnou ta maminka byla, nebyla jsem schopná cokoli zvládat sama. Naléhala na kolemjdoucí doktory, ať už se na mě konečně podívají. Po asi čtvrt hodině dalšího čekání nás vzali na vyšetření před přijetím na sál. Sestřička vzala ultrazvuk a začala hledat srdíčko. Dlouho nic neříkala a pak zavolala s omluvou doktorku. Ta také dlouho hledala. Pak mi řekla, že srdíčko nevidí, že už bohužel asi netluče. Byla jsem v tu chvíli jako robot, nijak jsem nereagovala. Pořád jsem se třásla, bolestmi mi začínal šokový stav. Ta doktorka pokračovala, že se teď musí rozhodnout, jak miminko porodím, zda přirozeně nebo císařským řezem. Nedokázala jsem si v tu chvíli vůbec představit, že bych měla, nebo vůbec mohla a měla sílu porodit mrtvé miminko. Začaly mi téct slzy a prosila jsem ji, ať miminko porodí císařem. Myslela jsem v tu chvíli jen na sebe, skoro jsem si to vyčítala, že myslím jen na sebe.

Snažila jsem se dovolat manželovi, ale ten po noční cestě do Německa zrovna spal. Napsala jsem mu tedy zprávu, že Madlence už netluče srdíčko. Za chviličku mi volal zpátky. Je zvláštní, že jsem to nikomu nebyla schopná říct jinak. Nešlo to vyjádřit jinými slovy, neuměla jsem říct, že zemřela, že je naše Madlenka mrtvá. Pořád jsem ji přece měla v sobě, pořád byla moji součástí.

Nevybavuji si už telefonát s manželem detailně, jen vím, že jsem na něj moc myslela. Bylo mi ho moc líto, že nejsme v tu chvíli spolu, že je v cizí zemi, že kolem nemá žádného přítele a že se nemůže vrátit dřív než v pátek, tedy za tři dny.

Doktoři se pak u mě střídali, stále přibíhali další – pamatuju si hlavně doktora Žižku, vedoucího na ultrazvuku u Apolináře, který na ultrazvuku uviděl hematom nahoře v děloze. Tím bylo rozhodnuto o císařském řezu a hodně akutním. Objevil se tam nějaký pan profesor, moc se zlobil, jak to že mě ještě neoperují, najednou šlo všechno ráz na ráz. Křičel na doktory, pak prý křičel i na mamku a sestru, která mezitím přijela, proč mě nepřivezli dřív. Přitom jsem v tu chvíli byla v nemocnici už hodinu a do té doby se nic nedělo…

Bylo poledne, když mi dali injekci s narkózou a já se probudila po čtvrt na tři na jednotce intenzivní péče. Sestřenka, která v nemocnici pracuje jako sestřička, mi na jipku přinesla moje věci a hlavně mobil. Přečetla jsem si zprávy, plakala jsem u nich a hned jsem zase usnula. Takhle jsem se budila asi po hodině až do večera. Vracela se mi myšlenka, jak to dát vědět ostatním, hlavně aby mě pak nezaskočil otázkami. O půl páté, když už jsem byla trochu při vědomí, jsem napsala hromadnou zprávu:

„Naší malé v noci bohužel ještě v bříšku přestalo tlouct srdíčko, asi se jí na svět vážně nechtělo. Zatím jsem v nemocnici, asi na týden.“

Nebyla jsem schopná to říct jinými slovy, neuměla jsem říct, že umřela. Dokonce jsem přemýšlela, jestli to je smrt, když se ještě nenarodila. Taky jsem ještě nebyla schopná mluvit o ní jejím jménem. Oficiálně ho nedostala, neměla jsem s sebou v nemocnici ten podepsaný dotazník o jméně. Bylo mi to tak líto, že jí to jméno nedali… Zní to hloupě, ale já kvůli tomu měla pocit, že nemám právo to jméno používat, měla jsem to tak snad tři dny, dokud za mnou nepřišel manžel.

Další věc byla, že jsem se cítila hrozně sobecká – se všemi jsem řešila jen svůj zdravotní stav a jak mi je. S maminkou, když za mnou přišla na jipku, jsme mluvily jen o mně. Co říkali doktoři, jak dopadla moje operace, jak to bude dál se mnou. Jakoby nikdy nebyla. Ale to bylo jen navenek. Uvnitř jsem měla prázdno, doslova.

Měla jsem za sebou dvouhodinovou těžkou operaci. V noci se mi začala odlučovat placenta, ale nekrvácela jsem ven z těla, ale všechna krev zůstávala uvnitř v děloze. Ta ji začala nasakovat do sebe jako houba, navíc byla krvácením zatížená játra a ledviny. Prý jsem měla obrovské štěstí, dali mi nějakou injekci, která krvácení zastavila. Obvykle prý v porodnicích k dispozici není, takže jinde bych nejspíš vykrvácela.  Další štěstí bylo, že se lékařům podařilo mi dělohu zachránit, i když byla prý hodně poničená tím krvácením. Nedokážu si představit, že by mi ji vzali. Tím by mi vzali i naději.

Následující hodiny jsem trávila přijímáním sms odpovědí na mou zprávu – měla jsem si telefon vypnout a nechat to někoho blízkého promazat. Soucit je něco, co v tu chvíli člověk opravdu nechce přijímat. Nutili mě to prožívat to znovu a znovu. Plakala jsem. Nemohla jsem spát, celou noc jsem se po hodině budila a plakala. Sestřičky mi daly něco na uklidnění, trošku to snad zabralo, usnula jsem do pěti do rána. V tu hodinu jsem se budila už asi týden každý den – byl to takový Madlenčin budíček: „Mamko, vstávej, už je ráno! No dobře, tak se ještě trošku dospi… Ale jen chvilku!“ Vzpomínka mě zase rozplakala.

Byla jsem tam sama, cítila jsem, že plakat můžu. Před ostatními – sestřičkami, mamkou a dalšími návštěvami jsem plakat nechtěla. Nechtěla jsem jim dělat starosti, chtěla jsem jim dát vědět, že už o mě nemusí mít strach. Pořád říkali, že jsem statečná. Nepřipadalo mi to tak. Neměla jsem jinou možnost než fungovat dál, když už to takhle dopadlo.  Potřebovala jsem ale mít nějaký cíl – tím se pro mě stalo dát se dohromady. Nejdřív zdravotně, pak psychicky.

Snažila jsem se zjistit, co se vlastně stalo. Dávkovali mi ty informace postupně – jak rodina, tak doktoři. Jisté bylo jen to, že se mi odloučila placenta. Na internetu jsem pak (už na normálním pokoji) hledala pravděpodobnost téhle vady a její příčiny. Podle statistik byla pravděpodobnost v normální populaci (doteď jsem byla úplně zdravá, nikdy jsem ani nebyla v nemocnici) v mé věkové kategorii jen 0.6 promile. Tak proč já…

Na jipce na mě byli všichni moc hodní. Hlavně sestřičky – dovolily mamce, aby za mnou přišla snad už šest ráno na návštěvu. Byla jsem tak ráda, že je tam se mnou. Nebyla jsem vůbec soběstačná. Na stolku u postele jsem měla sklenici s čajem a brčkem – i tak mi vždycky někdo tu skleničku musel podat, abych se mohla napít. A to stála na kraji u mé hlavy.

Po vizitě mě převezli na gynekologické oddělení. Byl to třílůžkový pokoj, kde byla moc milá starší paní po operaci a ještě jedna pacientka o málo starší než já, ta na operaci ještě čekala, takže pomáhala mě i té starší paní. Moje rodina pro mě původně chtěla jednolůžkový nadstandard, ale byla jsem moc vděčná, že nebyl k dispozici. Sama bych být nemohla, aspoň ty první dva dny ne.

Myslela jsem ty první dny jen na sebe: zkusit si sednout na kraj postele, vstát, dojít se osprchovat – to byly moje cíle, které jsem měla před sebou a na nic jiného jsem nemyslela. Fungovala jsem na takový nouzový režim s omezenými funkcemi. Přes den se mi střídaly návštěvy – rodiče, sestra, sestřenka. Během odpoledne dorazila sociální pracovnice a já vážně fungovala jako robot. Zjišťovala jsem praktické věci, co musím oběhat a zařídit, jestli mám nárok na porodné. A úplně bez emocí. Až mě samotnou mrazilo. To samé jsem zažila ještě při návštěvě matriky. To co se stalo, jsem brala jako skutečnost, na které nemůžu nic změnit. Neodvažovala jsem se nijak pojmenovávat, co se přihodilo, slovo smrt pro mě bylo tabu. Prostě Madlence den před tím přestalo bít srdíčko a mě doktoři zachránili život. Mám za sebou vážnou operaci a musím se dát brzo do kupy. Slzy mi tekly vlastně jen pokud mě někdo litoval nebo chlácholil. Jinak jsem si pocity (i skutečnost) držela od těla.

Průlom nastal, když druhý den konečně dorazil manžel. Stavidla povolila. Konečně jsem měla s kým sdílet tu bolest a samotu, někoho, kdo mě chápal, protože prožíval totéž. Cítila jsem obrovský rozdíl mezi vztahem s rodinou a intimní blízkostí a porozuměním s manželem. Konečně jsme mluvili o naší Madlence, o tom, že odešla a že se s ní musíme rozloučit. (Oba jsme to vnímali jako její rozhodnutí opustit tento svět, její svobodná vůle nežít. Později jsem si uvědomila potřebu jí tohle rozhodnutí odpustit. Napsala jsem jí to v dopise.)Manžel se s ní rozloučil noc potom, kdy Madlenka umřela. Byl zrovna na severu Německa u moře. V nemocnici mi o tom vyprávěl. Já na rozloučení ještě neměla sílu. A ani klid.

Tu starší paní z našeho pokoje propustili v pátek ráno – v den kdy se Petr vrátil – a Jitka, druhá spolubydlící, šla domů v pátek po poledni. Zjistily jsme, že toho máme s Jitkou hodně společného…